dnes je 21.12.2024

Input:

Tvorba rezervy na opravy - uložení peněz u družstevní záložny - judikát

13.10.2020, , Zdroj: Verlag DashöferDoba čtení: 5 minut

2020.21.10
Tvorba rezervy na opravy – uložení peněz u družstevní záložny – judikát

Ing. Jiří Šperl

Ačkoliv v současné době je obliba rezerv na opravy hmotného majetku podstatně nižší než v minulosti, a to zejména z důvodu nutnosti ukládat částky vytvořených rezerv na bankovní účty, jedná se v některých případech o jednu z možností, jak rozložit náklady na větší opravy do více zdaňovacích období a vyvarovat se tak velkých výkyvů v nákladech (výdajích). Zákon o rezervách stanoví, že prostředky ve výši rezervy musí být převedeny na samostatný účet v bance se sídlem na území členského státu Evropské unie.

Předmětem sporu bylo posouzení, zda uložení peněz na samostatném účtu zřízeném u spořitelního družstva naplňuje zákonné podmínky.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 9 Afs 14/2020 - 31 ze dne 3. dubna 2020, publikovaného na www.nssoud.cz

Z předchozího řízení

Žalobce a) je podnikající fyzická osoba, žalobkyně b) je jeho spolupracující osoba dle § 13 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o daních z příjmů"). V daňových přiznáních k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období let 2012 a 2013 uplatnili částku tvorby rezerv na opravu hmotného majetku ve výši 1 142 500 Kč a 1 085 833 Kč, jež uložili ve formě termínovaného vkladu u spořitelního družstva Záložna CREDITAS. Finanční úřad pro Kraj Vysočina neuznal vytvoření daňové rezervy, neboť Záložna CREDITAS, u níž byly prostředky uloženy, není bankou, jak požaduje § 7 odst. 4 zákona č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rezervách").

Žalobci napadli platební výměry žalobou, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl rozsudkem ze dne 29. 11. 2019. Připomněl, že § 7 zákona o rezervách hovoří výslovně o "bance". Žádnou výkladovou metodou nelze dospět k závěru, k němuž dospěli žalobci, tedy že pod tento pojem spadají i jiné finanční instituce, v jejich případě konkrétně spořitelní družstvo. Určení finančních institucí, k nimž lze z hlediska zákona o rezervách převést peněžní prostředky tvořící rezervy na opravy hmotného majetku, bylo a je v diskreci zákonodárce. Ten zvolené řešení vyjádřil v zákoně jednoznačně, a pokud se žalobci od textu zákona odchýlili, příslovečně řečeno vstoupili na tenký led a rizika s tím spojená musejí nést. Údajné svolení pracovníků správce daně s jejich postupem, na něž poukazovali již ve vyjádření k výsledkům kontroly a dále též v odvoláních, žalobci nijak neprokázali, a jedná se tak pouze o jejich tvrzení, které na věci nemůže nic změnit.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu

Nejvyšší správní soud rozhodl, že kasační stížnost není důvodná.

Jak totiž správně uvedl krajský soud, právní řád jednoznačně rozlišuje mezi jednotlivými institucemi finančního trhu a specifické postavení mezi těmito institucemi mají právě banky, jejichž fungování je regulováno zákonem o bankách. Pokud zákonodárce v textu právního předpisu použije slovo "banka", má tím na mysli právě a toliko finanční instituce regulované zákonem o bankách, nestanoví-li výslovně jinak.

Je pravdou, že v § 7 odst. 4 ZoR, zákona o rezervách není obsažena poznámka pod čarou, jež by na zákon o bankách výslovně odkazovala, jako je tomu ve stěžovateli zmiňovaném § 5. Takový odkaz v poznámce pod čarou je určitým vodítkem, nemá však normativní závaznost (viz zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 485/98). Poznámka pod čarou 4 v § 5 odst. 1 zákona o rezervách je tak vhodným vodítkem, které

Nahrávám...
Nahrávám...